Virus žloutenky typu C se krví dostává do jater, kde se množí v jaterních buňkách. Tělo se jej následně snaží eliminovat a v játrech tak vzniká zánět. Pokud se neléčí, může dojít i k jejich trvalému zjizvení, v horších případech dokonce k cirhóze nebo k rakovině. Hepatitida C je tak vůbec nejčastějším důvodem pro transplantaci jater. Přestože se jedná o nejčastější formu žloutenky, člověk o nákaze často neví i několik let. Příznaky žloutenky typu C se totiž u velké části nemocných vůbec neprojeví nebo jsou jen velmi mírné. O přítomnosti viru v těle se tak lidé nezřídka dozvídají až po několika letech, když už se začínají ozývat zničená játra.
Na rozdíl od typů A a B proti hepatitidě C neexistuje očkování. Virus byl objeven až v roce 1989, teprve od roku 1992 se plošně testuje krev dárců. U 80-90 % nakažených přechází nemoc do chronické podoby, u 30 % infikovaných osob se vyvine cirhóza.
Přezdívaná také nemoc špinavých rukou. Virus je vylučován ve stolici a k jeho šíření tak přispívá zejména nedostatečná hygiena. Příznaky jsou podobné klasické chřipce, má pouze akutní fázi. Na žloutenku typu A existuje očkování, nikoliv však léky. Léčba tak probíhá pouze pomocí režimových opatření, která vytvářejí imunitnímu systému ideální podmínky pro boj s nemocí.
Šíří se především krví a jinými tělesnými tekutinami (zejména sperma a poševní sekret). Je závažnější než žloutenka typu A. Po relativně krátké době může přejít — a také často přechází — do chronické fáze. Pacientům jsou podávány léky. Stejně jako na typ A, tak i na žloutenku typu B existuje očkování.
Závažná forma žloutenky, která ve většině případů nebývá včas rozpoznána a přechází do chronické fáze. Přenos probíhá především krví, někdy také prostřednictvím tělních tekutin. Na tento typ neexistuje očkování, vznikají ale účinné metody léčby.
Objevuje se pouze v kombinaci se žloutenkou typu B, jejíž průběh může výrazně zkomplikovat. Přenáší se také podobnými cestami jako typ B a stejná je i léčba. Výskyt hepatitidy D je však velmi malý. Tomuto typu žloutenky je možné se bránit prostřednictvím očkování pro typ B.
Typ žloutenky vyskytující se především v rozvojových zemích, má pouze akutní fázi s příznaky podobnými typu A. K přenosu dochází nejčastěji prostřednictvím kontaminované vody a potravin. Typ E je nebezpečný zejména pro těhotné ženy. Vědci pracují na vyvinutí vakcíny.
Na celém světě žloutenka C sužuje asi 170 milionů lidí. V ČR se jedná o nejčastější typ hepatitidy. Studie z roku 2015 provedená Fakultou vojenského zdravotnictví Univerzity obrany navíc odhalila, že mezi dospělými je nakažených víc, než se doposud předpokládalo. Žloutenkou typu C tak u nás trpí přibližně 0,5 % populace a každý rok přibývá asi 800 nových případů. Odborníci také odhadli, že více než 50 000 Čechů v sobě virus žloutenky typu C má a neví o tom. Ve srovnání s posledními daty Státního zdravotního ústavu z roku 2001 se jedná o téměř pětinásobný nárůst.
Včasné rozpoznání žloutenky typu C značně komplikuje fakt, že její projevy bývají i v počátcích onemocnění velmi slabé nebo vůbec žádné. Lékaři tak nákazu často objeví při zcela jiném vyšetření. Některé příznaky nám přesto mohou napovědět, že se virus v našem těle nachází. Patří mezi ně:
Hepatitida C se přenáší především krví, může se ale šířit i prostřednictvím tělních tekutin nebo z nakažené matky na dítě. Mezi rizikové skupiny navzdory častému přesvědčení nepatří pouze narkomané, ale také osoby často střídající sexuální partnery, zdravotnický personál či osoby s tetováním nebo piercingem (zejména pokud toto bylo realizováno v nevyhovujících hygienických podmínkách). Zvláštní skupinu tvoří lidé, kterým byla podána krevní transfuze před rokem 1992. V té době se totiž krev dárců netestovala na přítomnost viru žloutenky typu C.
Odhalit žloutenku typu C není snadný úkol. Neukáže ji totiž běžný rozbor krve, ale musí být proveden speciální test na přítomnost viru nebo protilátek. O ten můžeme požádat svého praktického lékaře, který nás také může doporučit k příslušnému odborníkovi. Na nemoc se však nejčastěji přijde při jiných vyšetřeních, zejména pokud během nich vyjdou špatné výsledky jaterních testů. Prodiskutujte situaci s obvodním či specializovaným lékařem pro léčbu virových hepatitid.
Paní Stanislavě lékaři odhalili žloutenku typu C v jejích pětapadesáti letech. Trpěla nevolností a únavou, přičemž lékaři pro ni dlouho neměli žádné východisko. Díky přechodu na současnou léčbu se ale uzdravila.
Žloutenka typu C se u paní Stanislavy dlouho nijak neprojevovala. Virus, který se jí usadil v játrech, totiž dlouhodobě nemusí způsobovat žádné viditelné potíže. Jeho přítomnost v těle proto není snadné odhalit. S prvním podezřením na žloutenku typu C se tak paní Stanislava setkala až v rámci onkologické léčby. „Musela jsem tehdy podstoupit operaci, před kterou mi lékaři dělali klasická předoperační vyšetření. Tím zjistili, že mám velmi špatné výsledky jaterních testů,“ vzpomíná Stanislava, jak se na nemoc přišlo.
Hepatitidu C nakonec potvrdily až k tomu určené testy. „Byla jsem velmi překvapená, o žloutence typu C jsem nic nevěděla. Snad jen, že je to nemoc často spojovaná s narkomany,“ říká paní Stanislava. Ona sama přitom byla důkazem, že se člověk může nakazit různými cestami — nikdy totiž nepatřila ani k jedné k rizikové skupině. „Dodnes přesně nevím, jakým způsobem se mi virus do těla dostal, ani jak dlouho tam byl, než ho lékaři náhodou odhalili,“ říká Stanislava.
Klasická léčba pomocí interferonu a antivirotik nebyla pro Stanislavu vzhledem k dříve prodělaným chemoterapiím vhodná. Musela se tak zpočátku spolehnout pouze na režimová opatření. „Po několika letech bez příznaků se začal můj stav pomalu zhoršovat. Nejprve jsem začala mít zažívací potíže, často mi bylo opravdu hodně špatně,“ vypráví paní Stanislava. K tomu se postupně přidala i velká únava, která každodenní úkony dělala o mnoho složitější. Poškození jater navíc pokračovalo rychleji, než bývá u pacientů se žloutenkou typu C obvyklé.
Naději dal Stanislavě rozhovor s lékařem o dnešních možnostech léčby. „To mi opět dodalo energii,“ popisuje své pocity, když se o léčbě dozvěděla. Po dvou měsících lékaři konstatovali, že paní Stanislava je zcela vyléčená. Pravidelně chodí na kontrolní vyšetření, nicméně viru, který jí způsobil tolik nesnází, se zcela zbavila.
Hepatitida C se přenáší především krví, může se ale šířit i prostřednictvím tělních tekutin nebo z nakažené matky na dítě.
Do roku 1992 se netestovala krev dárců na přítomnost viru žloutenky typu C.
U pacientů na dialýze je častější výskyt žloutenky typu C, který je spojován s transfuzí krve či předchozí transplantací.
Užívání injekčních či inhalačních drog je rizikovým faktorem přenosu žloutenky typu C.
Tetování či piercing mohou patřit k rizikovým faktorům žloutenky typu C, zejména pokud k nim došlo v nevyhovujících hygienických podmínkách.
Žloutenka typu C poškozuje játra. Postižený člověk o nákaze dlouho nemusí vědět, příznaky žloutenky typu C se totiž u velké části nemocných vůbec neprojeví nebo jsou jen velmi mírné.